Programem Univerzity Karlovy na vzdělávání vězňů v bohoslovectví již prošlo 51 lidí. A dalších třináct teď od podzimu nastupuje do „prváku“ bakalářského studia. Co je čeká?
PRAHA Je slunečné poledne. Stojím před těžkými dveřmi. „Vstupte,“ ozve se po ohlášení zevnitř. Jsem v ruzyňské vazební věznici, kde mám smluvené rozhovory s třemi vězni. Místo aby si léta svého trestu jenom„odseděli“, využili ojedinělé šance, kterou jim dala Vězeňská služba ČR s Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy. Ano, několik vězněných se tu stalo řádnými vysokoškolskými studenty, kteří studují teologické nauky.
Zběžná kontrola, projití rámem. „Bum!“ třísknou mříže. Rozhlédnu se po místnosti, kde mám vyčkat. „Poučení pro odesílatele balíčku...,“ začíná vyvěšený návod pro návštěvy, které jako teď já vyčkávají v čekárně – o třech stolcích a šesti židlích. Zaslání balíku (do váhy až pěti kilogramů) je povoleno jednou za půl roku, pro mladistvé jednou za dva měsíce. Nesmějí v něm být peníze, cennosti, zbraně ani jedy, léčiva, alkohol či „vadné“ tiskoviny a mobily. Ten svůj jsem ostatně po výzvě policistky zanechal i s celým batohem v zamčené skříňce u vstupu.
„Dobrý den, můžete si promluvit s třemi našimi studenty. Jeden z nich, který tu pracuje jako knihovník, už své bakalářské studium jako první dokončil a pokračuje i v navazujícím, magisterském,“ ujímá se mě Gabriela Kulhánková, která má v Ruzyni studenty – kromě jiného – na starosti. Omšelé stěny, chladné prostředí. Můžu se ptát odsouzených, zač pykají? A jak vysoké mají tresty? „Říct vám to nesmím. Ale můžete se jich zeptat sám, uvidíte, co vám řeknou. Obecně tu jsou ale lidé za závažnou trestnou činnost,“ říká průvodkyně, když si klíči odemyká několikeré dveře. Jsme u cíle, na štítku stojí: „Učebna 163“ – tam si budeme povídat. Je to podlouhlá „nudle“ na dvacet židliček, lavice, stírací tabule pro psaní fixem. Prostě prachobyčejná učebna, ale s podstatným rozdílem – je za vysokou zdí. Je „v base“.
Příběh první: Polepšený
Asi čtyřicetiletý Petr H. je sympaťák. Pevný stisk ruky, přímý pohled. O šanci studovat vysokou školu se dozvěděl ve Vinařicích. Tamní kaplan mu pomáhal v přípravě na přijímací zkoušky, sehnal mu studijní materiály, další dostal z domova. „Četl jsem dějiny katolické církve, katechismus, učil se, i když to nebylo snadné,“ říká. V červenci 2014 pak dělal přijímačky na „Karlovku“ – už v Ruzyni, která jako jediná v Česku umožňuje studium na vysoké škole. Součástí přijímaček byl písemný test a rozbor textu. „Jsou to stejné zkoušky, jako dělají lidé venku. I o přijetí mě dopisem standardně informoval děkan katolické teologické fakulty,“ vzpomíná chlap, který kdysi vystudoval stavební průmyslovku. Dostal index i hesla do studijního informačního systému (SIS), k němuž mají vězni přístup prostřednictvím omezeného intranetu. Ven do kyberprostoru však nesmějí. Univerzitní učitelé jezdí do věznice z dejvického kampusu. „My jsme závislí na tom, jak budou mít profesoři čas. Na přednášky nás tu chodí tak do deseti lidí. Zprvu jsem měl strach, ale byly zajímavé vlastně všechny předměty: v prváku úvod do Písma, Starý a Nový zákon... Hodně mě baví historie,“ vypráví Petr, jenž postoupil – spolu s pěti spolužáky – už do čtvrtého ročníku.
Nejtěžší překážkou zatím prý byla zkouška z trinitární teologie (učení o Svaté Trojici) a pak fundamentální teologie. Teď jej čeká sepsání bakalářské práce. „Zajímám se o pastoraci,“ nastiňuje možné téma muž, který si v tomto strohém prostředí odpykává desetiletý trest.
„Otec byl věřící, vedl mě k víře. Chodil jsem do kostela, obracel se k Bohu, ale pak jsem na něj zapomněl...“ říká. Ještě před uvězněním se oženil; má čtyřletou dceru. „Moje žena je mi oporou, stmelilo nás to,“ říká pokorně, a vůbec to nezní jako klišé. Své dítě vídá jedinkrát za měsíc – vždy sleduje, jak skokově povyroste.
„To je hrozný,“ dodá, takže úplně zapomenu položit zkusmou otázku, co před lety provedl. Anebo to ani nechci vědět? „Studium strašně rozvíjí pohled na sebe sama, na svět kolem... Býval jsem sebestředný, sobecký, ale své chyby jsem si tu uvědomil,“ hodnotí Petr. Požádal o prominutí části trestu. Bylo mu zamítnuto.
Příběh druhý: Knihovník
Je to k neuvěření, ale druhý zpovídaný se dostal ke studiu úplnou náhodou – anebo z boží vůle! „Byl jsem tři čtvrtě roku ve Valdicích na céčku. Hrál se tam šachový turnaj. Nesl jsem pedagogovi šachové hodiny, na stole byla spousta papírů. A mezi nimi podklady pro nultý ročník studia teologie,“ vzpomíná padesátník s brýlemi. Jméno uvádět nechce; sám navrhuje označení „absolvent“. Je totiž dosud jediným z asi padesátky vězňů, kdo v bakalářském neprezenčním studiu (které tu bylo zahájeno roku 2009) obor teologické nauky dostudoval. Dva další kolegové – studovat se dá jen v mužské věznici – už mají složeny všechny tři státnice. Podle informací LN dalších zhruba šest lidí studuje dál i po svém propuštění.
„Na státnice už jsem jezdil během povolených vycházek na fakultu do Dejvic,“ říká muž s pronikavým pohledem. Za zdmi ruzyňské káznice sepsal svou bakalářskou práci o pastorální teologii, což při omezení zdrojů a hlavně času na sdíleném počítači není nic jednoduchého. Nově studuje v navazujícím magisterském programu týž obor. A diplomovou práci bude psát zřejmě pod vedením téhož školitele. Jedenkrát za dva měsíce vyráží – i s ostatními „dálkaři“ – na sobotní cyklus přednášek, které se konají přímo na akademické půdě.
Absolvent s více než desetiletým trestem se stal knihovníkem. „Ve fondu máme na dvanáct tisíc svazků, a to ve třiceti jazycích, protože jsme vazební věznicí. Kromě těch běžných, jako je ruština nebo ukrajinština, tu jsou i knihy v turečtině a vietnamštině,“ dodává chlapík, jenž má očividně velký kulturně-společenský rozhled. „Do jakých to bude novin? Do Lidovek? Ty čtu rád,“ říká. Otázka na oplátku: Co si chovanci nejvíce půjčují? „Kriminálky, krváky... Hodně frčí Kajínek, Krejčíř. Jedna skupina čte sci-fi a fantasy, ale občas si někdo půjčí i Platóna – to mi pak udělá radost,“ říká knihovník, který jako by vypadl z filmu Vykoupení z věznice Shawshank. Každoročně odepíše na sto knih – ztracených a zničených. Výmluvy jsou pestré, dokonce i takové, že je „zničili policajti“. Pro studující teologie je k dispozici asi pětistovka odborných svazků; knihovna je doplňována i díky darům občanů a institucí.
„Nezakrňuje mi tu hlava, přenastavil jsem si žebříček hodnot. Kdo chce, čas na studium si tady najde,“ tvrdí bakalář teologie, jenž se v listopadu chystá na slavnostní promoci spolu s dalšími lidmi z Univerzity Karlovy. Na rozdíl od nich však musí požádat vedení káznice o vycházku. Tentokrát neopomenu zeptat se na důvod trestu. „Nechme to stranou,“ odpoví.
Příběh třetí: Podnikatel
Za lavici proti mně si sedá Radek. Je mu padesát. Do Ruzyně přišel z původní věznice Nové Sedlo na Žatecku. O možnosti studovat „za katrem“ mu tam řekl speciální pedagog. Podal si přihlášku, udělal testy... a uspěl. „Oceňuji, že přednášející tady s námi jednají jako rovný s rovným,“ říká otec dvou dospělých dětí, syna a dcery. Stejně jako oni nyní studuje vysokou školu; už má úspěšně za sebou dva roky bakalářského studia teologie. Jinou specializaci v Česku z vězení studovat nelze, byť výuku ještě zkoušeli v Brně a koketovali s ní v Plzni.
„Studovat tu není jednoduché. Nemáte moc klid, panuje nějaký režim. Mám štěstí, že jsme na cele ve dvou a kolega má pro to pochopení. Povídáme si o tom. Dokonce o přihlášce taky uvažoval, ale ani nevím, proč to nezkusil,“ říká Radek. Díky studiu prohlubuje svůj vztah k Bohu: „Mám možnost se sebepoznávat. Byl jste už někdy ve vězení?“ Ne, odpovídám. „Jak to tady na vás působí? Co byste tu tak dělal?“ padají další asertivní dotazy. Přiznávám, že stísněně – a to jsem viděl jen část vězení a jen kousek od hlavní brány. „Hlavně bych se tu snažil ty roky nějak smysluplně využít,“ odpovím mu. „Právě. Studium mi pomáhá to tady líp snášet,“ říká. Trápí jej hlavně to, že musí kvůli finančním machinacím v podnikání přes pět let sedět a že všechno nechal na manželce. Cítí velký dluh vůči své rodině, tvrdí alespoň.
Na vazební podmínky si ale nestěžuje. Naopak. Výkon trestu si vždy představoval tak nějak jako chladnou díru o chlebu a o vodě. „Duchovní péče je na vysoké úrovni. Máme tu kapli, je zde také pravoslavná i muslimská modlitebna,“ vysvětluje muž, který zjevně není typem člověka, který by jen tak někomu pochleboval. Jak bude z vězení psát bakalářskou práci, si ještě neumí ani představit. Téma se volí až ve čtvrtém ročníku tohoto studia, takže uchazeči musejí mít nejméně pětiletou délku trestu. Studenti si můžou i rozhodnout, zda to dotáhnou až ke státnicím, nebo studium ukončí dříve a získají jen certifikát. Radek říká: „O titul nejde.“
Epilog: Slovo proděkana
Od roku 2009 byly studijní ročníky pro vězně otevřeny pětkrát. Šestý bude zahájen letos, má třináct adeptů. „Viděl jste jen jistý vzorek studentů, samozřejmě. V každém ročníku byli i jedinci, kteří to takhle dobře nezvládali,“ říká Kulhánková, když mě vyprovází z místnosti číslo 163. Mrkneme se ještě krátce do společenských prostor nebo na venkovní hřiště, kde další muži – pod dohledem dvou strážnic – hrají basketbal nebo nohejbal. Míříme k východu, rozloučení. Beru si batůžek. „Buch!“ Být po dvou hodinách venku je fajn. Je zas krásně.
Zcela svobodně se připojuju k bezbřehému internetu a píšu doplňující dotaz vedení teologické fakulty. Jak celý projekt hodnotí sami učitelé? „Přestože je výuka v Ruzyni pro zúčastněné pedagogy náročná – jelikož dojíždějí do věznice –, většina z nich oceňuje neopakovatelnou zkušenost, kterou tím získávají. Pozitivní zkušenosti jsou především na lidské rovině: setkávání s lidmi, pro něž možnost studovat je mocným motivem prožívat dobu ve vazbě smysluplně a pohlížet do budoucnosti s nadějí. Pro mnohé naše studenty je navíc setkání s Biblí a teologickými disciplínami důvodem k novému životnímu směřování. Najdou svůj duchovní rozměr a mohou jej rozvíjet,“ sdělil LN Jaroslav Brož, proděkan pro studium.
Ne vše je ovšem ideální. „Musíme například řešit, jak studentům zajistit přístup ke studijním materiálům, zejména v závěru studia, kdy mají zpracovávat bakalářskou práci. Je třeba, aby bylo hodně upřímného zájmu a tvořivosti na straně studenta i školitele, aby i ve ztížených podmínkách vzniklo dílo, jež může obstát před nároky zkušební komise,“ dodává Brož.
Ruzyňské studium je sice zdarma, ale prezenční konzultace a setkání si vězni zčásti musejí hradit – zhruba tak částkou kolem deseti tisíc korun ročně. Prominutí poplatku není možné, žádný stipendijní fond na to totiž neexistuje. Naskýtá se tím šance pro různé organizace či dárce ze „světa tam venku“, kteří mohou studujícím teologům ulehčit cestu. Do lepší budoucnosti.
