Chorvatsko - rok poté ****************************************************************************************** * Chorvatsko - rok poté ****************************************************************************************** Chorvatsko - rok poté K demokracii a Evropě neexistuje alternativa Vážený pane rektore, vážený pane prorektore, vážené dámy a pánové, především mi dovolte upřímně poděkovat za vřelá slova, která mi zde byla adresována, i za Univerzity Karlovy, kterou jsem měl čest převzít. Je to uznání, které těší, ale i zavazuje Pozvání, abych proslovil přednášku na Univerzitě Karlově, v staroslavném Karolinu, vědecké instituci, jejíž počátky sahají do dávného 14. století, vnímám jako uznání nejen mně osobn Chorvatské republice a cestě, po které se nenávratně vydala po parlamentních a prezidentsk počátku minulého roku. Jsem rád, že právě zde na Karlově univerzitě, která ve svých dlouhých a bohatých dějinách vědění, ale i symbolem české státnosti, mohu promluvit o hlavních rysech cesty, jíž Chorva vyhlášení samostatného státu před desíti lety, a naznačit směr dnešního vývoje. Ten směr j definován v samém názvu přednášky: Chorvatsko, rok poté - k demokracii a Evropě neexistuje Aby bylo možno pochopit, proč je třeba zdůrazňovat, že Chorvatsko vidí svou budoucnost jen demokratickém vývoji a v sjednocené Evropě, je třeba připomenout nejen mezinárodní poměry, samostatný chorvatský stát, ale i první léta našeho samostatného života na světové scéně - minulého roku. Vážené dámy a pánové, Chorvatsko se jako samostatný subjekt objevilo na mezinárodní scéně v čase všeobecného roz komunistického systému v Evropě. Vystoupení naší země z jugoslávské federace příznivě ovlivnily dva druhy činitelů. Na jedn soudržné faktory, díky nimž se Jugoslávie udržela pohromadě, a na druhé straně - nastaly o se hroutil komunistický systém. Jugoslávie jako státní útvar sdružující jihoslovanské národy byla ve dvacátém století utvo první světové válce, tedy po rozpadu Rakouska-Uherska, v němž jsme stejně jako Češi žili n byla ve Versailles za podpory vítězných mocností Dohody vytvořena první, královská Jugoslá socialistická, vznikla po druhé světové válce za podpory vítězných mocností protihitlerovs Jak první, tak druhá Jugoslávie zanikla v moři krve. Jugoslávská myšlenka, která byla v hi poměrech, kdy vznikla, pokroková, ale dlouhodobě se ukázala jako prostě neuskutečnitelná, patří minulosti a dějinám. Říkávám, že i kdyby někoho na území bývalé federace napadlo pok Jugoslávii obnovit, svět by nám to, právě poučen zkušenostmi minulosti, jednoduše nedovoli Jugoslávské federativní společenství, to druhé, uchovávaly tři soudržné prvky. Za prvé Tit charisma, za druhé - komunistická strana, která byla mnohonárodní, a za třetí - jugoslávsk Tito zemřel v roce 1980. V následujícím desítiletí se komunistická strana, valnou měrou vi velkosrbské politiky, vydala cestou, která ji přivedla k rozpadu na republikové strany, a přiklonila k Miloševicovi. To vše se dělo v době Gorbačova, glasnosti a perestrojky, konce studené války, pádu berlín počátku rozkladu evropského komunistického systému, jemuž dominoval Sovětský svaz. Tak pra zmizely vnější podmínky, které vyhovovaly udržení Jugoslávie a dokonce činily tento stát v potřebným, a z vnitřního hlediska, jak jsem řekl, zmizely faktory pospolitosti, které ji u Trvanlivost Jugoslávie se vyčerpala. Už prostě dosloužila. Právě tou dobou v jedné z republik tehdejší Jugoslávie, v Srbsku, a záhy nato i v Černé Ho všechny opratě do rukou Slobodan Miloševic, politik, který jihovýchodní Evropu uvrhl do ne tragédie a který, tím jsem si jist, skončí svou kariéru před soudci Mezinárodního soudu pr v Haagu. Miloševic ještě tehdy hrál roli přesvědčeného komunisty a pod maskou úsilí o udrž bez sebemenších skrupulí a ohledů odstraňoval své politické odpůrce a uvedl do života konc Srbska, navíc etnicky čistého. Tato koncepce nebyla bohužel v té době rozpoznána a Milošev tak na Východě, kde existovaly dokonce i jisté sentimentální pohledy na Jugoslávii, získal mlčenlivou podporu. Je třeba zdůraznit, protože se kolem toho zvláště v zahraničí ještě dnes vyskytují jisté p Miloševic komunismu i nacionalismu, na jehož kartu záhy vsadil, využíval pouze jako prostř a udržení moci. Mobilizoval a homogenizoval srbský národ na základě teze, že Srbové mimo h dávají právo sahat po cizím území. Rozpoutal čtyři války - ve Slovinsku, v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. Všec prohrál. Jugoslávie se rozpadla v krvi a plamenech, tisíce a tisíce lidí zahynuly nebo byl statisíce musely opustit své domovy. Rozpad Jugoslávie vejde do paměti genocidou a tzv. et válečnými hrůzami, jaké Evropa neviděla od druhé světové války a o nichž byla přesvědčena, neuvidí. Pane rektore, pane prorektore, dámy a pánové, Miloševic byl loni v Srbsku zbaven moci a doufám, že to je začátek procesu, v němž Srbsko pohlédnou do očí pravdě o uplynulém desítiletí a vyvodí z toho potřebné důsledky. Nestačí Miloševic. Musí odejít i jeho velkosrbská, imperiální politika. Nemělo by se zapomínat, že svrhla velmi pestrobarevná koalice, v níž jsou jak představitelé proevropského Srbska, tak jediný Miloševicův hřích považují to, že své válečné cíle nedokázal uskutečnit. My v Chorvatsku rozhodně vítáme proměny započaté v Srbsku, protože je samozřejmě v našem z Srbsko jako země, s níž máme společnou hranici, směřovalo k demokracii. A jeho postupné za integračních proudů by napomohlo i stabilizaci poměrů nejen na jihovýchodě Evropy, ale i n kontinentu. Chorvatsko muselo v uplynulých letech splnit určité podmínky a přijmout jisté standardy a procedurami, aby se dostalo do mezinárodních organizací, získalo přístup do Rady Evropy a mír, bylo přijato do Světové obchodní organizace a otevřelo si dveře do Evropské unie. Oče cestou projde také Srbsko. Abych byl naprosto jasný: fascinace novými vládci v Bělehradě, zahraničí zřejmá, není a nesmí být důvodem, aby se v některých klíčových otázkách Srbsku p To by konec konců nebylo dobré ani pro Srbsko samé, o jeho vztazích se sousedy nemluvě. Považoval jsem za nutné všechno toto povědět, protože bez širšího kontextu si nelze udělat obraz o zrodu nového chorvatského státu, ani o jeho cestě k opravdové demokracii a k Evrop začala o něco více než před rokem. Vážené dámy a pánové, ústava Jugoslávie z roku 1974 zahrnovala právo na sebeurčení federálních jednotek, republi z vůle obrovské většiny svých obyvatel, tohoto svého práva využilo. Názor, který bylo možn v některých kruzích, že právo na sebeurčení bylo spotřebováno v okamžiku, kdy došlo ke sdr jugoslávskou federaci, je mylný a právně neudržitelný. Chorvatsko bylo utvořeno v hranicích, které byly na základě rozhodnutí Badinterovy komise jako jeho mezinárodní hranice. Musím však zcela otevřeně říci, že mocenská politika Franja sobě zahrnovala i aspirace vůči cizím územím. Právě kvůli sotva zastřeným pokusům chorvats připojit k Chorvatsku část sousedního, mezinárodně uznaného státu Bosny a Hercegoviny, jsm mezinárodnímu společenství dostali do praktické izolace. A protože se Chorvatsko tuto ambici pokusilo realizovat i silou zbraní, proměnilo se v očí oběti agrese v agresora. Pokud jde o mne, já jsem kvůli nesouhlasu s takovouto politikou o státní funkci i stranu Franja Tudjmana a vydal se jinou cestou. Nemohu říci, že byla vždy říci, že to byla jediná cesta, kterou jsem mohl jít. Stejně otevřeně musím povědět i následující: je sice pravda, že část srbského obyvatelstva podlehla manipulacím Slobodana Miloševice a za pomoci jugoslávské armády, která se rozklád armádu srbskou, se pustila do otevřené vzpoury proti Chorvatsku, ale pravda je také to, že mnohé kroky, které musely v Srbech v Chorvatsku vyvolat nepřátelství, a že války využil k jejich počet v souladu se svými představami, že v Chorvatsku by nemělo žít více než 3 % Sr počtu obyvatel. V tomto kontextu mělo Chorvatsko i velmi pochybný vztah k lidským právům, a jeho spoluprác válečné zločiny v Haagu, k níž se zavázalo i zvláštním zákonem, začala váznout v témž okam objevila perspektiva, že se začnou vyšetřovat a potom i soudit zločiny, které spáchala cho ať už v Bosně a Hercegovině, nebo v samém Chorvatsku. Válka způsobila velkou spoušť a vyžádala si obrovské finanční prostředky. To však nejsou j příčiny těžké hospodářské situace, v níž se dnes naše země nachází. Během deseti let vlády demokratického společenství byla uplatněna i mylná koncepce privatizace, která umožnila, a část kapitálu, který ještě existoval, prostě "odplynul" ze země. Ze všech těchto důvodů př Chorvatsko oloupenou a ochuzenou zemi. Počet nezaměstnaných se blíží 400 000 a na zhruba milion zaměstnaných vychází milion důcho jistě zvlášť zdůrazňovat, že se to dlouhodobě prostě nedá vydržet. Proto v každém svém vys zahraničí vyzývám k pomoci Chorvatsku. Jenže vždy podtrhuji: nepotřebujeme už charitativní Potřebujeme zahraniční investice na ziskovém základě, investice, které umožní opětovný roz hospodářství a vytvoření nových pracovních příležitostí. Naši cestu k demokracii, která nám - logicky - otevírá také dveře sjednocené Evropy, občas pravice a sil poražených ve volbách, jaké jsme nedávno zažili ve Splitu a ještě některých Záhřebu. To nás však nezmate ani nezmaří naše úsilí. Abych připomněl tezi z názvu této pře která spočívá v základech nové zahraniční i vnitřní politiky naší země: k demokracii a Evr alternativa. Buďte ujištěni, že na to nezapomeneme. Vážené dámy a pánové, parlamentními volbami v lednu a prezidentskými volbami v únoru minulého roku byly vytvořen se Chorvatsko vydalo cestou opravdové demokratizace. Svět se vůči nám otevřel a je nyní na nezklamali ani očekávání světa, ale ani očekávání našich voličů, kteří nám dali mandát k p A když už mluvím o změnách, řekl bych nejprve, že jsme nedávnými změnami ústavy omezili pr prezidenta republiky. To byl, mimochodem, také jeden z mých předvolebních slibů. O systému včerejška se obvykle říká, že byl poloprezidentský. Jenže on byl vlastně prezidentský, ba to. Franjo Tudjman rozhodoval o všem - o tom, jak bude vypadat státní znak, o tom, kdo se ale i o tom, kdo bude trénovat chorvatskou fotbalovou reprezentaci. Chorvatsko bylo zárove centralizovanou zemí, kde ústředí rozhodovalo o všem a všichni žili pro ústředí. Vláda byl prezidentovi, a ne parlamentu. Nyní máme parlamentní systém, v němž prezident republiky na základě volebních výsledků pov sestavení vlády. Vládu potvrzuje parlament a jemu je vláda zodpovědná. Soudnictví zbavujeme poručnictví politiky a důsledně uskutečňujeme dělbu moci - na zákonod soudní. Funkci hlavy státu jsme však nezúžili na výlučně ceremoniální. Vysvětlím proč. Domnívali j systému musíme mít jeden pevný bod, oporu, která bude moci sehrát svou roli v možných kriz Jsme demokracie, která se teprve rozvíjí, a musíme počítat i s takovou možností. Proto pre řekl jen to nejnutnější, společně s vládou formuje zahraniční politiku státu, je vrchním v ozbrojených sil v míru i ve válce a vykonává i jistou míru dohledu nad vojenskými zpravoda A to je ten pevný bod systému, o němž mluvím. Kdybychom byli vytvořili přísně ceremoniální mohlo by se stát, že by se v nějaké krizi problémy začaly řešit mimo systémové instituce, vytvořily jen nové problémy, které by nešlo řešit. Tomu jsme se prostě chtěli vyhnout. Vyšetřujeme hospodářské zločiny a někteří, kteří jsou podezřelí, že za ně nesou zodpovědno před soudem. Snažíme se do země dostat zpět kapitál, který z ní byl protizákonně odčerpán. nejsem tak docela spokojen s rychlostí, s níž se to vše děje. Otevřely se mnohé aféry, ale uzavřena. Už jsem se zmínil, že Chorvatsko bylo v Tudjmanově době přísně centralizovanou zemí. Nyní v mnoha otázkách převádíme z centra na nižší úrovně. Ale - nejen rozhodování, nýbrž i pros rezortní ministr v Záhřebu už nebude rozhodovat, kdo bude spravovat mateřskou školu v někt vesnici, ani kdo bude ředitelem zdravotního střediska v městečku na nejzazším jihu Chorvat stává věcí rozhodování lokálních orgánů a jejich rozhodnutí budou jistě správnější než ta, centrum. Média zbavujeme diktátu stávající moci. Neznamená to však, že naše média jsou imunní proti politiky, a to vlivu často i krajně negativnímu. Měli jsme příležitost se o tom přesvědčit už zmíněných projevech pravicových sil. V době, kdy seriózní výzkumy veřejného mínění svěd že pravice se netěší velké podpoře veřejnosti, že dokonce i většina veteránů je pro to, ab stanovila individuální zodpovědnost každého člověka podezřelého z válečných zločinů, někte pravicové síly jako autentické představitele a tlumočníky nálad většiny voličské základny. Lidská práva jsme i v praxi rozšířili na všechny občany. Donedávna selektivní uplatňování tomu, že těchto práv požívali pouze příslušníci většinového národa, což je - přirozeně - n pojmem právního státu. Spolupráci s haagským soudem stavíme na nové základy. Třebaže jsou v součinnosti s ním ješ i prodlevy, vláda i já jako prezident republiky jsme rozhodnuti s touto institucí založeno národy plně a v dobré víře spolupracovat. Pracujeme na obnově všech pobořených domů a stavení. Rádi bychom s tím byli hotovi do konc Rovněž si přejeme, aby se vrátili všichni uprchlíci a vyhnanci. Potvrzujeme tak zralost na Nemluvím tu ani jen o uprchlých a vyhnaných Chorvatech, ani jen o uprchlých a vyhnaných Sr prostě o občanech Chorvatské republiky, kteří v uplynulých letech opustili nebo museli opu Všichni, kteří se chtějí vrátit, mají právo se vrátit a my jim musíme umožnit, aby toto sv bezpečně a důstojně. Odvolám se ještě jednou na nejnovější výzkumy veřejného mínění, které že takovouto politiku schvaluje mezi 54 a 79 procenty obyvatel, v závislosti na regionech, prováděly. Válečné zločiny, bez ohledu na to, kdo je spáchal, budeme vyšetřovat, a válečné zločince p tvář spravedlnosti - ať už v Chorvatsku, nebo v Haagu. Víme, že to nepůjde vždy snadno. Ti bojí, jsou připraveni využít každé záminky, aby takovouto politiku podkopávali. Nás to vša Protože víme, že k demokracii a Evropě neexistuje alternativa a s hypotékou nevyjasněných nemůžeme ani budovat demokracii, ani nevstoupíme do sjednocené Evropy. Je jasné, že pouze individualizace zločinů může zabránit obviňování celých národů. Národy být zodpovědné za zločiny. Zločinci mají vždy svá jména a příjmení a zločin nemá národnost Konečně, budeme provádět politiku přísného dodržování práv menšin. Zastávám dokonce názor, být pozitivně diskriminovány, tj. že jejich příslušníkům je třeba v některých oblastech za větší práva, aby se v moři většinového národa cítili bezpeční a chránění. Ani to nepůjde v však musím opakovat: chceme-li, aby Chorvatsko vyhovělo všem standardům demokratické spole legitimaci ke vstupu do sjednocené Evropy, pak se od takové politiky nelze odchylovat a od nebudeme. Budeme se starat o příslušníky chorvatského národa mimo Chorvatsko, budeme je však považov zeměmi, kde žijí. To, co je v souvislosti s menšinami podstatné, je následující: menšiny nikomu a nikdy nesm k projevování jakýchkoli nároků vůči zemím, kde žijí. To je naše stanovisko, ale samozřejm stanovisko očekáváme i od dalších zemí regionu, a s ohledem na to, co se odehrálo v nedávn zejména od Srbska. Půjdeme, zdůrazňuji znovu, dál cestou, která nás vede k sjednocené Evropě, přičemž bych rá jsem pevným stoupencem tzv. individuálního přístupu. Zvláště mě potěšilo, že tuto koncepci záhřebský summit Evropské unie, na němž Chorvatsko začalo jednat o dohodě o přidružení a s individuální přístup objasňuji obvykle příměrem v tom smyslu, že země aspirující na členst unii k ní musí plout v regatě, a ne v konvoji. Jak víte, v regatě dopluje k cíli jako první ten, kdo umí nejlépe využít větru. Méně obrat nikterak neblokuje: i ti k cíli dorazí, jen později. Na druhé straně v konvoji se rychlost určuje podle toho nejpomalejšího, takže ten, kdo by mohl plout rychleji, musí zpomalovat, dorazila do přístavu společně. Vybojovali jsme princip regaty, a to je dobře. Skutečně nee důvod, proč by bylo nutné, aby na cestě k Evropské unii pomalejší diktovali tempo přibližo tom mohou být rychlejší. Tato koncepce není v žádném rozporu s rozvojem regionální spolupráce. Dodal bych, že Chorv že rozvoj regionální spolupráce představuje jedno z měřítek, která budou "ve hře" při hodn přibližování jednotlivých zemí Evropské unii. Pokud jde o nás, my usilujeme o spolupráci s sousedy a zeměmi regionu, už z vlastního zájmu, nechceme však být zajatci regionu, ani si regionální spolupráce stala samoúčelnou. Vážené dámy a pánové, dnes, rok po volbách, na počátku nového století a tisíciletí, vystupuje Chorvatsko před tv mladý stát. Existujeme teprve deset let, neseme si dosti těžkou hypotéku uplynulého desíti pevní ve své orientaci na demokracii a euroatlantické integrace. Ty integrace jsou naším přáním, naším cílem, ale i naším údělem. Myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že i tady se naše cesty stýkají. Chorvatsko i Česká repub transformující se země, mají stejné strategické cíle. Sjednocená Evropa, ať si o ní myslím naším konečným cílem, protože lepší prostě neexistuje. Právě proto mi připadá vhodné ukonč výzvou k ještě intenzivnější spolupráci, k vzájemné pomoci. Hluboce věřím, že si při budování demokratické společnosti i na cestě do sjednocené Evropy Chorvatská republika navzájem pomáhat a že z toho obě mohou mít užitek. My vaši pomoc oček nabízíme. Právě proto, že víme, že k demokracii a k Evropě neexistuje alternativa! A právě proto, že že demokratické Chorvatsko a demokratická Česká republika ve sjednocené Evropě mohou být p vzájemnému prospěchu a v oboustranném zájmu. Doufám, že i moje návštěva v České republice přispěje k vytváření podmínek pro budování ta partnerství a že i tento můj výklad vám pomohl lépe pochopit problémy, s kterými se potýká a z nichž mnohé nejsou cizí ani vám v Česku. Doufám také, že se mi podařilo vás přesvědčit Chorvatska vytrvat na cestě, po které se vydalo a v které bude pokračovat - navzdory všem odporu. Děkuji vám!