Smutný osud norských "Tatarů"

"Většina v Stortingu (norský parlament), s vyjímkou pokrokové strany, včera uznala morální rehabilitaci Tatarů. Storting však odmítl původní návrh Rudé volební aliance, který obsahoval vyjádření, že Norsko vědomě vedlo plánovanou politiku etnické čistky vůči Tatarům ..."

(Zpráva v norském tisku 22.11. 1996)

Z takové zprávy asi nebudou lidé v Čechách moudří. Ale ani v Norsku se nenajde mnoho lidí, kteří by měli ucelenější představu o existenci a rozsahu pronásledování etnických menšin ve vlastní zemi.

Norsko je mladý stát, který vznikl jako plod nacionalistického a racionalistického nadšení, jež spolu s jinými strašidly obcházelo Evropu před nějakými 150 - 200 lety. Norský národní stát vznikl s myšlenkou, že Norskoje etnicky homogenní země. Moc tedy náleží pouze jedné etnické skupině, ostatní etnika jednoduše neexistují.
Pro norské úřady bylo naprosto nepochopitelné a silně se dotýkalo jejich nacionálního cítění, že jiná etnika sama sebe nepovažovala za Nory, ani si nepřála stát se Nory, a při tom se nechtěla odstěhovat ze země. Norská politika i soudnictví se totiž tradičně řídily myšlenkou, že jednání při kterém člověk dává najevo, že nechce být norským sociálním demokratem a že nechce náležet k norské státní církvi, je hloupé, nemorální, ne-li trestné.
Tento postoj vyjadřovala ostatně i první norská ústava, která zakazovala jak určitým národům (Židům), tak příslušníkům určitých církevních skupin (jezuitům), pobyt na norském území. Příslušníci nenorksých etnických skupin se tak po vzniku norského státu v roce 1905 ocitli v postavení mimo zákon. To, že jak Samové (Laponci), tak Tataři (Romové) žili na území nově vzniklého Norska odedávna, nehrálo žádnou roli.
Laponci, kmeny kočovných pastevců sobů na severu Skandinávie, Finska a Ruska, měli to štěstí, že se zdržovali příliš daleko v neobzdlených pustinách. S ostatním obyvatelstvem se stýkali příliš málo, aby mohli být vystaveni většímu a soustavnému asimilačnímu tlaku. Církvi se sice víceméně podařilo vykořenit tradiční šamanské náboženství a Laponcům se zakazovalo nosit jejich lidové kroje a používat laponštinu, lze však mluvit o kulturní diskriminaci Laponců, nikoliv o jejich přímém pronásledování.
V roce 1976 se dokonce podařilo prosadit laponštinu coby vyučovací předmět do místních škol. Stalo se tak přes odpor orgánů státní církve, které se domnívaly, že "... něco takového není vůbec nutné, ba dokonce to může být i škodlivé".
Od té doby se ale s problémem hnulo. Dnes funguje laponský parlament a právo Laponců na vlastní jazyk a kulturu se v dnešním Norsku považuje za neodiskutovatelné. Méně šťastnou skupinou jsou norští Romové, Tatere, jak se jim říká v norštíně. Rodiny Romů kočovaly v hustěji obydlených krajích jižního a jihozápadního Norska. Tím docházelo k jejich částečnému splývání s obyvatelstvem, zároveň byli vystaveni velkým asimilačním tlakům.
Čeští skinheads by asi byli zklamáni vzhledem norských Romů. Většinou to jsou světlovlasí lidé severského vzezření. Mezi Nory a Romy docházelo a dochází relativně často k pokrevním svazkům. Ani jmény se od ostatních Norů neodlišují (užívání romských jmen bylo v minulosti zakázáno), jejich kultura a řeč jsou však romské.
Romové to v Norsku měli často opravdu těžké. V roce 1921 se při jednání místního zastupitelstva v komunitě Sor-Odal dokonce objevil návrh vyhlášky, která by legalizovala možnost Romy střílet. Tento návrh byl zamítnut poměrem hlasů 15:8. Naproti tomu zákon o sterilizaci z roku 1934, který umožnil násilné provádění zákroků, otevřel netušené možnosti při práci s "převýchovou" Romů. Člověka napadá, že úřady tímto způsobem snad chtěly Romy vyhubit humannějším způsobem než střelbou. Násilná sterilizace byla prováděna přinejmenším do roku 1948, podle Romského svazu i později. Jejími obětmi byly často romští chlapci a dívky žijící v převýchovných ústavech. Ve většině případů nebyli o zákroku pravdivě informováni, a tak vůbec netušili, co se s nimi vlastně děje.
Jiným způsobem, kterým se prováděla asimilace, bylo násilné odebírání romských dětí rodičům a jejich umisťováním do převýchovných ústavů. (Podobná praxe je ostatně v Norsku až do dnešních dnů velice oblíbená a používá se nejen vůči etnickým skupinám, ale vůbec všem rodičům, které se úřadům z nejrůznějších příčin znelíbí.) Metoda odnímání dětí měla tu výhodu, že s chovancem ústavu bylo možné dále a v podstatě nekontrolovaně pracovat na asimilačním procesu - po dohodě s ochotnými psychiatry se mohla provádět sterilizace či kastrace, lobotomie atd. V případě norských Romů se zdá, že praxe odnímání dětí se stala pravidlem. Podle některých pramenů došlo v letech 1907 - 1970 k tisícům případů, že romské děti byly odebrány rodičům. To je slušný vysledek, uvážíme-li, že počet příslušníků romského etnika v Norsku se v těchto letech odhaduje také jen na několik tisíc osob. Až do roku 1988 k těmto případům přitom docházelo vesměs bez jakýchkoliv zákonných podkladů. Předseda Romského svazu v Norsku Leif Larsen proto hovoří o únosech dětí. Ví, o čem mluví, on sám byl ve svých čtyrech letech takto unesen, dětství a mládí strávil v různých dětských domovech, s rodiči se znovu shledal aý ve dvaceti letech. Na to, zda byl také sterilizován nebo jinak trvale poznamenán, jsem se neodvážil zeptat. Některé jeho sourozence se přes veškerou snahu rodiny dosud nepodařilo vypátrat. V roce 1908 byla za účelem převýchovy Romů založena pracovní převýchovná kolonie Svanviken. Její ředitel Knut Myhre popsal v roce 1963 (nejedna se o překlep, bylo to opravdu v třiašedesátém) cíle instituce těmito slovy: "Vědomě potlačujeme charakter tohoto lidu. Snažíme se je odtrhnout od spojení s jejich příbuznými, se kterými je vážou silná citová pouta. Snažíme se jim poskytnout majetek a uložit povinnosti, vštípit návyky a potřeby, které se nedají spojit s kočovným způsobem života, na jaký jsou zvyklí a kterým jejich předci žili po staletí. ..Minulost bude zapomenuta..." Romové přicházeli do tohoto tábora "dobrovolně". Ze strany úřadů dostávali většínou na vybranou buď se zúčastnit převýchovného programu, anebo se smířit s tím, že jim budou odebrány děti. Před nástupem do tábora ovšem museli rodiče podepsat smlouvu obsahující podminku, že pokud se nebudou v táboře chovat naprosto vzorně, budou jim děti odňaty. V praxi to znamenalo, že používání romského jazyka nebo jiná drobná provinění proti vnitřnímu řádu výchovného tábora se trestala tímto způsobem. Je zajímavé, že církev - tedy norská státní (luteránská) církev - hrála velice aktivní úlohu v procesu potlačování identity Romů - ostatně i Laponců. Její představitelé hráli podstatnou roli v provádění nucených sterilizací, církev vedla v rámci svého programu mise mezi bezdomovci v pracovní kolonii Svanviken.
Psychiatrie byla podle Lefina Larsena též velice intensivně využívána v převýchově romského etnika. Lidé mají dosud v paměti slova Johanna Schhaffenbergra, primáře psychiatrie:"Mýdlem a vodou Tatara neumyješ, k tomu potřebuješ prach a kuli." Zejména metody jako lobotomie a kastrace se ukázaly být velice efektivní. Romský svaz v Norsku má velké problémy při dokazování a dokumentaci jednotlivých případů, úřady pochopitelně nechtějí vydat důkazy o zvěrstvech, která probíhala zejména v průběhu padesátých let na mnohých norských klinikách. Odůvodňuje se to poukazem na lékařské tajemství.
Samozřejmě, že tak velký zásah do lidského organismu, jako je lobotomie, se ne vždy podaří. Jen v samotném Oslo byly podle Romského svazu nalezeny tři hromadné hroby s popelem nezdařených lékařských experimentů padesátých let. Identifikovat oběti těchto hrobů je však velice obtížné, pro nezávilé skupiny, jako je Romský svaz, prakticky nemožné.
Nejprve je třeba vypátrat na základě různých indicií a svědectví jméno předpokládané oběti. Tento předpoklad lze pak dotazem v úředních záznamech buď potvrdit nebo vyvrátit. Počet obětí v jednotlivých hrobech je neznámý. Oběti v těchto hromadných hrobech nejsou jen příslušníci jen romského etnika, ti však jsou, zdá se silně zastoupeni. V každém případě, jak to tak vypadá, v 50.letech neměli pré jen sovětští psychiatři.
Podobné případy jsou v Norsku stále tabu. K jejich zveřejnění a objasnění může dojít v případech, že takové odhalení se bude někomu hodit v politické hře, například při kompromitaci protivníka. Nezájem norských médií a obyvatelstva vůbec o romskou problematiku vysvětluje Leif Larsen tím, že příliš velký rozruch kolem případů by mohl poškodit pověst Norska coby vzorné demokratické společnosti v zahraníčí. Autorita, které se země těší například v OSN či při vyjednávání na blízkém východě, by mohla být oslabena.
V morální rehabilitaci a v částečném finančním odškodnění Romů, které parlament před nedávnem odsouhlasil, vidí Romský svaz pouze začátek dlouhého a složitého procesu. Musí následovat odhalení, vyšetření a spravedlivé vyrovnání všech případů genocidy, které norské úřady a instituce romskému obyvatelstvu způsobily. Leif Larsen říká, že má-li Norsko ambice pomáhat s politickým úklidem v cizině, musí si nejdříve uklidit doma.
Případ norských Romů ukazuje, že fungování demokratických nástrojů samo o sobě vůbec nestačí k tomu aby byla zajištěna lidská práva a důstojný život všech občanů. Jakékoliv rozdělování společnosti na "správné" a "nesprávné" kulturní, etnické, politické nebo společenské skupiny, na "nás" a ty "druhé", vytváří zákonitě podmínky pro diskriminaci. Respektování lidských hodnot není možné podmiňovat příslušností k jekékoliv skupině, ať už je to třeba proletariát, katolická církev, bílá rasa nebo ten který národ. Jedině taková společnost, která vidí ve svéprávné existenci každého jedince tu největší hodnotu, společnost,která je ochotna a schopna se zbavit návyku strkat lidi do skupinových pytlů, může zajistit spravedlivé podmínky pro všechny své členy.
Jan Hájek, Oslo

Leif Bodil Larsen, předseda norského Svazu Romů (Fomanifolkets landsforening), vyjádřil velký zájem o navázání styků s podobnými organizacemi v ČR.
Adresa: Leif Bodil Larsen, P.B. 80, 2436 VALER, Norsko

Aleš Houdek 7.leden 1997