Společnost vědění, její škola a její učitelé

Vaše magnificence rektore, vážené kolegyně a kolegové, dámy a pánové !

To, že jsem byla vyzvána  zde promluvit, chápu jako příležitost připomenout význam a postavení učitelství na Univerzitě Karlově – v minulosti i nyní. Příprava gymnaziálních učitelů zde má dlouhou tradici a sehrála významnou roli ve vývoji vzdělanosti, patřící mezi klíčové opory českého národa na jeho složité cestě ke svébytnosti. V současnosti, kdy je vysokoškolské vzdělání učitelů všech stupňů podepřeno zákonným ustanovením, je jejich příprava a celoživotní vzdělávání nejen doménou Pedagogické fakulty UK – ale sehrává významnou roli  na minimálně pěti fakultách dalších.  Jmenovitě na fakultě pedagogické jsou učitelství a škola i ústředním tématem badatelským. Prestižní vědecké  projekty řešené na této fakultě zapojují  odborníky i z dalších fakult UK, případně dalších univerzit a jsou tak integračním centrem prohloubené, systematické vědní reflexe nad školou a učitelstvím, s důsledky pro transformaci celého vzdělávacího systému u nás.

Již zmíněná - prohloubená, systematická vědní reflexe nad učitelstvím a školou je ovšem  počínáním komplexním, sledujícím  zkoumaný jev z mnoha úhlů pohledu, v mnoha jeho aspektech, s rozmanitým cílovým zaměřením. Dovolte, abych vyzdvihla do popředí pouze jeden zřetel, který si ovšem právě zde zaslouží pozornost. Je to zřetel k učiteli a škole, beroucí v úvahu společenský kontext, v němž se nachází. Tento kontext nepochybně otevírá nové možnosti vzdělávací úspěšnosti, které je třeba realizovat. Ale také přináší  těžkosti a hrozby, které je třeba překonávat – mnohdy s velkými obtížemi.

Pozastavme se nyní u samotného obratu „soudobá společnost“.

Petrusek uvádí více než 100 názvů, přibližujících nám její podobu. Uvedu zde ten, jehož význam je asi pro nás nejzávažnější: Je to označení společnost vědění, případně společnost informační, znalostní, či učící se. Toto označení připomíná především růstové možnosti.

Kvalifikovanost učitele - jeho kompetence se realizují hlavně v oblasti kognitivní, kognitivně aplikační a inovační. Učitel je protagonistou uplatňování požadavků společnosti na vědění jejích občanů ve vztahu k dětem a mládeži, k žákům a studentům. Nejen předává poznatky a informace, ale také rozvíjí kognitivní a metakognitivní způsobilosti osobnosti – učí poznávat, ale učí také jak poznávat a  jak poznávat sám proces poznávání, aby mohl být optimalizován. To vše v souladu se základní tezí společnosti vědění, že rozvoj vědění koreluje s ekonomickou prosperitou, konkurenceschopností, inovativními potencemi, politickou stabilitou; ale také s kariérními šancemi jedinců, jejich způsobilostí čelit deviacím a orientovat se na kvalitu života.

V posledním desetiletí se ovšem stále intenzivněji  vnucuje ještě jedno označení soudobé společnosti, které její pojetí jakožto společnosti vědění doplňuje, případně aspiruje na jeho překonání. Je to označení společnost krizová, společnost v krizi. Do popředí jsou stavěny ekonomické jevy, které se občas vymkly kontrole a hrozí rozvrátit navyklé, růstové trendy. Nověji se ale ukazuje stále intenzivněji, že krize má zřejmě hlubší příčiny a širší souvislosti. Že příčiny  je třeba hledat ve způsobu života společnosti i jednotlivců a že řešení je nejen v rovině ekonomického fungování, ale také v edukaci. Samozřejmě že s důsledky pro pojetí učitelské profese a funkcí školy.

Tomu odpovídá, že sílí hlasy, dožadující se zvýšené vnímavosti vůči tzv. edukačním výzvám současnosti.

Vaše magnificence, vážení přítomní, dámy a pánové,

dovolte mi několik slov k tomu, co může být  vnímáno jako významný problém bezprostředně.

Dnes a denně jsme konfrontováni se skutečností, že na učitele se nakládá stále více povinností, je od nich stále více očekáváno (co musí umět, co musí dělat). Jmenovitě:

· Integrace znevýhodněných dětí (sociálně, psychicky, fyzicky…), dětí s narušeným či nerozvinutým vztahem ke vzdělávacím a výchovným požadavkům. Těchto dětí přibývá. Problémy, které s tím souvisí, se kumulují  na některých typech škol, v určitých lokalitách, u dětí určitých typů rodin  apod.

· Prevence šikany a bezpočtu dalších sociálně patologických jevů.

· Zavádění nových technologií a rozvinutí efektivních metod výuky.

· Péče o nadané, talentované, vyjímečně disponované jedince či skupiny, s předpoklady  dosahovat vysokých a nejvyšších úrovní vzdělanosti, včetně jeho tvořivého využívání apod.

Bez způsobilosti učitelů tyto (a další oblasti) zvládat, bude české školství zaostávat a posléze se dostane do krize, s těžkými dopady na novou generaci. Mnoho mladých lidí se ocitne na scestí, a to v míře, že bude ohrožena společnost a kvalita života.

Základním předpokladem, aby učitelé těmto rostoucím a stále naléhavějším požadavkům dostáli, je růst kvality jejich odborné přípravy.

V příkrém rozporu s tím je opakovaně vyvstávající požadavek  vzdělávání učitelů redukovat – dokonce  na pouhé středoškolské, doplněné „nějakými prakticistně orientovanými kurzy“. Argumentace pro tyto úvahy se opírá o údaje vytržené z kontextu, či o unáhlené generalizace, odhlížející od výsledků soustavné badatelské práce,  a  lze ji považovat za  účelovou a zcestnou. Konstatování nevyhovující kvality stávající přípravy musí být odrazovým můstkem pro její zkvalitnění, ne odbourávání. Při tom je evidentní, že fakulty připravující učitele pracují za ztížených podmínek, které jimi vytyčované cíle limitují.

Příprava učitelů a jejich celoživotní vzdělávání vyžaduje na jedné straně fundované poznání jak oborové, tak didaktické a psychologické. Existují dnes poznatky klíčového významu pro efektivitu vyučování a učení, které ale zůstávají stát před branami škol. Je třeba rozvinout strategie jejich  inkorporace do učitelského,  a to jak pregraduálního tak i celoživotního vzdělávání.

A na samotný závěr :

Je evidentní, že dnes nevystačíme se staromilským odkazem na „pana učitele“, který tak dobře vyučoval Barunku Panklovou, a stal se  jedním z archetypálních ideálů učitelství v naší kultuře. I když třeba pociťujeme touhu, mít před očima vzory, krásné také díky radikálnímu zjednodušení situace,  uvědomujeme si – mnohdy bolestně - že nežijeme ve zjednodušené a uspořádané situaci, ale v situaci nanejvýš složité, náročné, v mnohém neuspořádané a chaotické.

Nároky na učitelství se odvíjí v rovině vymezování profesních znalostí, dovedností, kompetencí, či standardů. Je více než třeba, aby se vytvářel široce založený konsenzus odborníků z různých vědních oblastí, který by byl tomuto úsilí účinnou, autoritativní oporou.

A to je to výzva i pro Univerzitu Karlovu.